Jak jsme na tom jako jedinci s osobní odpovědností? Kdo může za nesplnění úkolu? Ve svých "zamyšleních" se rád obracím k sociálně- psychologickým objevům starým desítky let. Poučíme se z nich? Toť otázka.....
Jak jsme na tom jako jedinci s osobní odpovědností? Proč pokud nejsme konkrétně požádáni svým jménem je pravděpodobnost splnění úkolu téměř mizivá? A hlavně, jak tyto poznatky využít k prospěchu v našem běžném životě?
Zmíním příběh Kitty Genovese, který se stal v roce 1964 a který odstartoval hledání souvislostí mezi odpovědností a množstvím zúčastněných, přihlížejících. O co v tomto příběhu šlo?
Tehdy se 28. letá Kitty brzy ráno vracela z práce domů a kousek od domova ji napadl útočník, který ji loveckým nožem bodl do zad. Křičela o pomoc a tak útočník utekl. Kitty se vážně zraněná dostala pomalu až k zadnímu vchodu domu, kde bydlela - útočník se ale asi za 10 minut vrátil a dokončil dílo zkázy - ubodal ji a ona na následky zranění zemřela.
Její volání o pomoc slyšelo asi 37 lidí ze sousedství a nikdo nic neudělal pro její záchranu! V novinách se o tomto příběhu psalo a dokonce se dostal do učebnic pro následující desetiletí jako "difuze odpovědnosti" nebo "rozptýlená odpovědnost" (Bystander effect a podobně) a to proto, že bylo tolik netečných přihlížejících. Jak je možné, že z tolika přihlížejících nikdo nic nepodnikl? Událost rozpoutala mnoho výzkumů na toto téma a zjednodušeně řešeno byl učiněn závěr - čím více přihlížejících je, tím menší pravděpodobnost, že pomohou. Každý z nich totiž "předpokládá", že třeba ten druhý, zavolá, má známého požárníka, policistu, je lékař a pod....
Graf níže naznačuje korelaci mezi počtem přihlížejících a proncetuální šancí na jejich pomoc.
Tomuto problému se intenzivně věnoval například Bibb Latane koncem 60. let minulého století. Zkoušela se reakce na přepadení na veřejnosti, reakce na lékařku volající o pomoc, když v čekárně sedělo různé množství lidí a podobně. Někdy se tento jev též nazývá "efekt apatického diváka".
Jak tomuto jevu můžeme čelit, jak se mu bránit, pokud se s jeho důsledky setkáme osobně? Když se například staneme svědkem dopravní nehody, můžeme pomoci KONKRÉTNÍM předáním požadavku, tedy ne "zavolejte někdo lékaře", ale "pane v modré bundě, zavolejte lékaře a já volám policii, je to možné?". Konkrétně oslovit a vyčkat na souhlas. Pokud máte děti pak víte, že sebehlasitější pokřik stylu "kolikrát budu říkat, abyste si uklidili" nevede nikam :-) Konkrétní úkol, konkrétnímu dítěti, to je jediná cesta k úspěchu.
Jak tento poznatek využít v managementu? Naprosto stejným způsobem jako je uvedeno výše. Znáte situaci, kdy se vedoucí rozčiluje a říká (nebo dokonce křičí): "kolikrát vám mám říkat, abyste tady uklidili?" (Abyste objednali opravu, abyste doplnili papír do tiskárny a podobně). Změna nastane, pokud řeknu: "Zdeňku, ukliď prosím do konce týdne ve skladu, ty Jano prosím doplň ještě dnes papír do tiskárny" nebo podobně. Hovořit k davu a úkolovat dav nefunguje!
Difuze odpovědnosti vede k tomu, že se každý domnívá (předpokládá, má za to že a pod.) že ten druhý má lepší podmínky úkol splnit.
Příběh Kitty Genovese (ať byly ve skutečnosti detaily jakékoliv) nás může dovést k přemýšlení, jak docílit svého při komunikaci s více lidmi bez rozčilování a bez pocitu, že "jsou hluší".
Jednoduše:
- buď konkrétní
- neboj se zaúkolovat kolemjdoucí (konkrétním úkolem konkrétního jedince)
- jednej bez ohledu na množství lidí, kteří jsou kolem tebe
- PV -
